/10.1.2006/ Tisíciletá historie Kláštera Svaté Anny a Kostela Svatého Vavřince na sebe váže řadu legend. Od jakých reálných základů vycházejí. Jaké novodobé temné síly působily na kostel v novověku?

Prostor mezi pražským Anenským náměstím a Liliovou ulicí píše své dějiny již po více než tisíc let. Založení první zdejší stavby, rotundy Svatého Vavřince, datuje ve své kronice Václav Hájek z Libočan (zemřel v klášteře 9.3.1553) do roku 927. Počátky Prahy, tradující se od konce devátého století, nemají historii o mnoho delší.

Zakladatelem rotundy se stal tehdy panující Václav I., dnes známý jako Svatý Václav. Další přelomové období v historii přišlo opět za vlády Václava I., kralujícího v letech 1230 až 1253. Nejen do Českých zemí, ale i na pravý břeh Vltavy tehdy přišli rytíři Templářského řádu. �ád vzniklý v Jeruzalémě kolem roku 1118 s posláním ochra�ovat poutníky během prvních křižáckých výprav.

Koncem třináctého století byli Templáři plně profesionální armádou (první v Evropě), disponovali značným majetkem (včetně lodní flotily) a mocí. Právě moc se jim stala osudnou. V roce 1307 bylo na základě vykonstruovaných procesů zatčeno a popraveno několik stovek členů řádu. V roce 1312 byl řád definitivě zrušen.

U nás Templáři po svém příchodu vystavěli okolo rotundy kostel a okolo kostela klášter. Ale zatímco po světě přežívali ještě několik let po oficiálním zrušení, v Praze byl jejich konec rychlý. Již v roce 1312 Jan Lucemburský přiřkl jejich sídlo Johanitům a ti jej obratem prodali Dominikánkám od Svaté Anny. V letech 1313 až 1330 proběhla přestavba kostela na gotickou cihlovou jednolodní stavbu s věží. Od této doby se setkáváme s pojmenováním kostela po Svaté Anně.

V době husitských válek patřil církevní chrám na Anenském náměstí mezi dva jediné, které Žižkova vojska ušetřila. Osudným pro příští léta se stalo nařízení císaře Josefa II. Jeho rozhodnutím z roku 1782 byly zrušeny všechny kláštery, Anenský nevyjímaje. Několik let předtím byl ještě klášter obehnán zdí s branou poblíž Stříbrné ulici. Nad ní se dodnes tyčí socha Svatého Vavřince od Antonína Quittainera z roku 1750.

Dne 21. 5 1782 koupil za devatenáct tisíc zlatých komplex klášterních budov Jan Tichý. Až do roku 1795 pak prostory sloužily jako byty (mj. zde se svým manželem bydlela spisovatelka Karolina Světlá). Od již zmíněného roku 1795 začaly prostory sloužit tiskárně Jana Ferdinanda ze Schönfeldu. Vydával zde C.K. Poštovní noviny. Jako hlavní redaktor v nich působil další z řady Václavů – Matěj Kramerius. Po jeho odchodu jej vystřídal přirozeně rovněž Václav – Thám. V roce 1834 se zdejší tiskárna stala největší v Rakousku.

Kolem roku 1876 byly v kostele zasypány hrobky a do vnitřního prostoru se instalovala čtyřpatrová dřevěná konstrukce. Skladišti papíru však ani toto nestačilo a tak mezi lety 1880 až 1884 došlo ke stržení gotické klenby. Předposledního stavebního „vylepšení" se chrámu dostalo na přelomu osmdesátých a devadesátých let. V rámci tehdejší rekonstrukce byla původní historická střešní krytina nahrazena novou.

Dalších téměř deset let sloužily budovy potřebám Národního divadla. V současné době prostor spravuje Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97. V letech 1998 až 2004 prostor podstoupil rekonstrukci dle projektu Angličanky českého původu Evy Jiřičné.
 
Více jak tisíciletá historie kostela je opředena řadou mýtů a legend. Na úvod vybírám nejzvláštnější ze všech. Všechny kroniky, které se zmi�ují o Svatém Vavřinci v souvislosti s událostmi po roce 1312 (příchod Dominikánek od Svaté Anny), nazývají jednolodní stavbu Kostelem Svaté Anny. Nesprávné pojmenování přetrvává bez povšimnutí i do dnešní doby. Faktem nicméně zůstává, že kostel Svaté Anně nikdy zasvěcen nebyl. Potvrzují to dobové kroniky i současní historici. Až do roku 1782, kdy došlo k odsvěcení prostor bychom proto správně měli mluvit pouze o Kostele Svatého Vavřince. Informaci potvrdil i Vangelis Zingopis z nadace Vize 97, která prostor v současnosti nazývá souslovím Pražská křižovatka.

Sv. Vavřinec (jáhen, mučedník) je patron archivářů, cukrářů, hasičů, hostinských, knihovníků, kuchařů, pivovarníků, pradlen, sklenářů, správců a studentů. Vždy je znázor�ován jako mladý jáhen s roštem a knihou. Často má u sebe také váček s penězi a nebo chléb. A právě váček s penězi (17 stříbrných grošů Jana Lucemburského) byl nalezen v dutině presbytáře při poslední rekonstrukci. Obnos odpovídající týdenní mzdě řemeslníka byl pravděpodobně tzv. votivním darem k přání či modlitbě.
   
Podle knižních průvodců i řady novinových článků platí Bezhlavý templářský rytíř za neznámější pražské strašidlo. Je však překvapující, jak neúplné informace o „celebritě" mezi metropolitními hastroši kolují.

V klášteře Templářů u Sv. Vavřince byl prý rytíř jeden pro těžkou vinu podle přísného řádu odsouzen k smrti a stať. Povídalo se, že zemřel s bohem neusmířen a že proto byl zaklet. Od té doby každého pátku zjevovala prý se v Liliové ulici v blízkosti kláštera po půlnoci podoba rytíře, jedoucího na bílém koni, jemuž z nozder ohe� sršel. Jezdec, oděn bílým pláštěm, byl bezhlavý, hlavu držel v ruce při sedle. Udeřením jedné hodiny s půlnocí zjevení zmizelo.

Shodně se zde citovanými Starými pověstmi pražskými vypráví i další knihy. Rytíř na svém oři brázdit nejen ulici Liliovou, ale přes Mariánské náměstí pokračoval mnohdy až za Staroměstské náměstí. Avšak v osmnáctém či devatenáctém století se z Liliové ulice náhle vytratil.

Kam se poděl? Za počáteční bod ke zjištění příčiny jeho vytracení můžeme použít informaci ze současné knihy Petr Kovaříka Klíč k pražským hřbitovům.

Po hřbitově v Liliové ulici zůstala již jen branka…

Konec templářových jízd v Liliové ulici se shoduje s obdobím postupné likvidace hřbitova. Kdy přesně zanikl i templářův hrob nevíme, neboť hřbitov byl okrajován postupně, s tím jak bývalou zástavbu v Liliové nahrazovaly nové domy. Výstavba nových domů se na templářově vymizení z Liliové ostatně podepsala také…

O staletí mladší pověst, zaznamenaná právě na přelomu osmnáctého a devatenáctého století Františkem Langerem, Bezhlavého templáře znovu zmi�uje. Tehdy je již spatřován v Templové ulici. Zde měli svého času Templáři své druhé pražské útočiště.

Třeba zmínit, že templářův oř jezdil často po paměti. Bezhlavý rytíř jej nechával volně cválat. Když ale starou zástavbu a křivolaké uličky nahrazovaly domy nové, do rovných ulic uspořádané, stávalo se, že bezhlavý rytíř projížděl nově postavenými domy.

Projel obchodem s husami, sýry a vejci, potom dvěma byty se spícími rodinami, dvorkem se skladem sudů a teprve potom se octl v pokračování bývalé ulice…

…popisuje Langer a nepřímo vysvětluje, proč se rytířovy páteční cesty postupně omezily jen na poslední ulice v okolí Ungeltu, jimž se inovace naštěstí vyhnula.

Pověst ostatně dochování Ungeltu ve starodávné podobě připisuje právě Templářskému rytíři. Dnešní obecní dům, nakonec postavený vedle Prašné brány, měl původně stát na místě Ungeltu. K ověření této historie zájemcům doporučuji dobový tisk z roku 1901…
 
Pověsti ve schodě s doloženou historií mluví pouze o dvou klášterech, které na počátku patnáctého století nepodlehly drancování husitských vojsk. Jde o Svatého Jakuba, údajně zachráněného postavivšími řezníky, a Svatou Annu.

Dle pověsti může za záchranu teta Jana Žižky Anežka, která zde měla být řádovou sestrou. Když Husité začali bušit na vrata kostela, ona si nechala zavolat vůdce Žižku. Žižka svojí tetu poznal a klášter ušetřil.

Skutečnost podobnou poetičnost zcela postrádá. Anenský klášter sloužil husitům coby „koncentrační tábor", kam soustřeďovali jeptišky z celé Prahy. Domácí dominikánky byly ke všemu zbaveny svých majetků v okolí Prahy a tak se musely obejít bez jakéhokoli zásobování. Spolu s přijímáním pod obojí proto musely nedobrovolně přijmout i hladovění.
   
Dcera bohatého šlechtice měla si vzít za muže potomka pánů z Rožumberka. Avšak lásce se poručit nedá a tak když otec její viděl, že dceři po jiném srdce prahne, rozhodl se jasně. Dceru svojí dal na převýchovu do kláštera. Avšak i zde její srdce nenašlo klid a láska její našla si rytíře. Ten na ni jedné noci u klášterní zdi počkat měl. Leč otci jejímu donesla se tato zpráva a i on připraven konat ke klášteru se vydal. Počkal si na oba a dceři své sekyrou hlavu šťal.

Takto praví pověst o Bezhlavé jeptišce od Svaté Anny. Dnes víme, že do kláštera posílali své dcery výlučně bohatí páni. Klíč k pověsti pak poskytuje událost z doby, kdy byly v klášteře násilím drženy pražské jeptišky.

Dle dostupných údajů za celou dobu věznění uprchly pouze dvě. Obě přitom měly společný motiv, milého za zdmi kláštera. A protože ani jedna z uprchlic nebyla při své útěku zpozorována, můžeme s téměř absolutní jistotou běsnícího otce se sekyrou v ruce vyloučit.
   
Jen málo Pražanů má kromě klíčů od domu také klíče od své vlastní ulice. Několik z nich najdeme ve Zlaté ulici, lemující klášterní zdi. Ulice dříve bývala součástí kláštera a adresu „Zlatá" měli obyvatelé dnešní Náprstkovy.

Cestou k pokladu je socha Svatého Vavřince z roku 1750 od Jana Antonína Quittainera umístěná nad barokní bránou oddělující Zlatou ulici od Anenského náměstí. Pravá ruka nepřímo ukazující do prostor bývalého hřbitova míří přímo na místo se zakopaným pokladem. Je i tato legenda smyšlená?

Až do roku 1782 byl osud kostelu nakloněn. Nepokoje z vně kláštera nikdy nepronikly až mezi čtyři zdi Svatého Vavřince. Dokonce i všechny požáry, které zničily nejednu stavbu Starého města pražského, braly zdejší chrám obloukem.
   
První rány osudu přišly až po odsvěcení kostela. Hrobky byly zasypány v roce 1876. Následně došlo k instalování čtyřpatrové dřevěné konstrukce. Mezi lety 1880 až 1884 byla stržena původní gotická klenba. Cenné fresky z doby Karla IV byly nahrazeny modernější bílou omítkou.
   
Starý šestisetletý krov (dendrologický průzkum datuje původ trámů do let 1322 až 1324 a 1371 až 1372) vydržel v nepozměněné podobě až do druhé poloviny minulého století. Během rekonstrukce provedené v sedmdesátých a osmdesátých letech ale nahradily původní vazné trámy (v trojúhelníkovém tvaru krovu tvoří základnu) zcela novými.
   
Další ránu udeřily pověstné „české ručičky" na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Bez jakéhokoliv předchozího archeologického průzkumu došlo k „opravě" střechy. Původní, nejméně barokní, krytina byla odstraněna a trámy pokryl „sendvič" nových prken, lepenky a bavorského šindele – rozumějme asfaltu. Krov se rázem ocitl namísto původního klimatu „profukující půdy" v dobře izolovaném prostředí, které prakticky neumož�uje průchod vodních par.
   
Prozatím poslední rekonstrukce proběhla v letech 1998 až 2004. Na počátku byl nápad Václava Havla „opravit malou kapličku". Až Tomáš Halík přišel s jedním prostorem přímo v srdci Prahy. „Malou kapličkou" byl Svatý Vavřince, zapsaný na seznam sta nejohroženějších památek světa.

Rekonstrukce se ujala nadace Vize 97. Již v úvodu narazila na problém. Původní projekt Angličanky českého původu Evy Jiřičné památkáři neschválili. Následná jednání skončila kompromisem. Z krovu byl vyřezán pouze každý druhý vazný trám, namísto plánovaných všech. V interiérových vestavbách a dekoracích zvítězila ušlechtilá trojkombinace dřevo – kov – sklo. Oddělení prostoru lodi kostela a krovu památkáři neprosadili. Krásou krovu se tak může kochat každý kdo vstoupí dovnitř.

A co na to krov? Za současného stavu, kdy není prostor lodi kostela a „půda" jakkoli oddělena, lze přivítat vytápění v podlaze. Jde o nejšetrnější způsob jak interiér temperovat při minimálním pohybu vzduchu (který by jinak ve větší míře způsobovaly ostatní typy topení či vzduchotechniky).

Problém mohou působit vodní páry. Kapacita místa pro kulturní akce je tři sta lidí. Vodní páry vytváří každý člověk svým dýcháním. Konstrukce střechy po opravě ze začátku devadesátých let průchodu vodních par brání. Kondenzace by se tak měla podle fyzikálních pravidel dít v těsné blízkosti starých trámů. Jakékoli zvýšení vlhkosti má přitom za následek „otevření cesty" škůdcům do starého dřeva. Autoři projektu toto vylučují.

Poslední rekonstrukce bezpochyby zachránila kostel jako celek. S ohledem na rekonstrukce ze začátku let 90. a přelomu let 70. a 80. lze tvrdit, že ideální klima měl krov naposledy před padesáti lety. Dřív než se začalo opravovat.



• Mgr. RICHARD BIEGEL, Klub za starou Prahu
• Průvodkyně MILADA RACKOV�
• Ing. arch. JI�Í ŠKABRADA CSc.
• Ing. arch. JAN VESELÝ, Klub za starou Prahu
• Vangelis Zingopis, Nadace Vize 97
 
• Klíč k pražským hřbitovům, Petr Kovařík. Praha: Lidové noviny, 2001. ISBN 80-7106-486-6
• Kronika česká, Václav Hájek z Libočan, Jaroslav Kolár. Praha: Odeon, 1981.
• Staré Město pražské, Dobroslav Líbal, Jan Muk. Praha: Lidové noviny, 1996. ISBN 80-7106-167-0
• Strašidelné příběhy města pražského. Drahomíra Vlasinová. Praha: Melantrich, 1990. ISBN 80-7023-070-3
• Staropražské pověsti a legendy, Julius Košnář. Praha: Vincentinum, 1933.
• Staré pověsti pražské, Adolf Wenig. Praha: Hokr, 1931.
 
• Časopis Stavba. Svatá Anna, kol. autorů. Roč. 12, č. 1, str. 40 – 45.
• Templářský rytíř bez hlavy se vysvobození asi už dočkal, Josef Hympl. MFD. Roč. 14, č. 165.
• Staroměstská strašidla. Večerní Praha. Roč. 33, 30.12.1987.
 
• Tradice s.r.o. [online]. www.tradice.com
• Wikipedia [online]. http://cs.wikipedia.org/
• ČRo 7, Rádio Praha. Cestujeme po Česku, Kostel Sv. Anny. 23.7.2004.
• Obnovený kostel v centru Prahy otevře předání ceny nadace Vize, ČTK, 4.10.2004.
• Václav Havel otevřel Pražský hrad veřejnosti, ČTK, 8.1.2003.
• Pražští památkáři zamítli projekt rekonstrukce kostela sv. Anny, ČTK, 9.7.2001.
• Památkáři zamítli opravy svaté Anny, Nadace Vize 97 se odvolala, ČTK, 28.6.2001.
 
• Pražská informační služba